Čím pro mě jsou?
Docela jistě i vzpomínkou na Vánoce u mé babičky, v podhorské vesnici ve Fryšavě pod Žákovou horou.
Mívala vždy malý nenápadný smrček. Stál na fortelném stolku pevně vsazený do litinového stojanu. Nikdy na něm nevisely pestrobarevné a zářivé skleněné baňky, takové, jaké jsme mívali doma ve městě. Býval ozdoben vybledlými obrázky andílků, dvěma třemi papírovými letadélky se stářím ohnutými křídly a na nitích navěšenými želé věnečky. Pod stromkem stával papírový omalovaný betlém. Tam jsem nacházel nejmilejší dárky.
Štědrý den jsme ovšem my, děti, trávily s rodiči ve Žďáře nad Sázavou, na Hod Boží jsme všichni společně hned ráno vyjížděli na Fryšavu. Tam byla po svátečním obědě druhá nadílka. Snad už tehdy to bylo neskromné, ale pro kluka mého věku to bylo moc příjemné.
Ve světnici s železnými kamny uprostřed bývalo při praskotu dřeva milo. V sousední kuchyni stával dřevěný kredenc vykládaný barevnými skly. Jistě dávno před lety dělaný šikovnou rukou truhlářského mistra. Tam, za napíchanými špendlíky, babička vystavovala vánoční přání.
I ony vánoční pohlednice, kterých si vždy tolik vážila, jsou symboly mých dětských Vánoc. Z babiččina kredence miluji Ladovy obrázky tichých zasněžených nocí, ve kterých ponocný obchází sněhem zapadlá stavení a hlídá klid svaté noci. Jsou mi poezií Vánoc.
Sváteční dny u mé babičky ve Fryšavě jsou spojeny s vůní jejích mistrovských vánoček. Měla je napečené předem a stávaly vyrovnané v chladné komoře. Nadlouho tak odolaly okorání a ztvrdnutí.
Vůbec, ta tmavá a pro malého kluka tajemná komora byla vždy o Vánocích prosycena směsí nejrůznějších vůní. Uzeného, které visívalo na šňůrkách pod prkenným stropem, vánočního perníku politého bílou cukrovou polevou, ze kterého babička vykrajovala nestejné půlměsíčky plechovým víčkem od konvičky na mléko, vánoček, sušenými křížalami i česnekem z domácích jitrnic.
Vánoce v podhorské Fryšavě jsou v mých vzpomínkách spojeny s dlouhými tmavými večery, sněhovými fujavicemi i - vypnutou elektřinou. Ta se tehdy do tak vysokých poloh přiváděla dráty na dřevěných sloupech. Těžká jinovatka nebo sníh je někdy přetrhly a vesnice zůstala bez elektřiny. A to teprve bývalo hezky. V kamnech hučelo, někdy jsme dokonce trochu otevřeli dvířka a pozorovali oheň. A pak, pěkně potmě, jsme chodili na procházku k nedalekému lesu, někdy až (s dětským strachem) za něj.
Nikdy jsem neměl moc rád ryby, ale babička milovala smaženého kapra. Bylo to pro ni skutečně sváteční jídlo. Na rohu kovových kamen stával plíšek s černým kubou. Málokomu snad dnes něco řekne tenhle staročeský vánoční pokrm, a přesto rok co rok sním o tomto z krup a sušených hub postním jídle.
A půst? Mé Vánoce jsou dodnes svázány s touto neměnnou tradicí. Jsou to těžké chvíle a čekám na první večerní hvězdu, tedy na chvíli, kdy se u nás nosí na štědrovečerní stůl, jako na smilování. Po léta se tak pravidelně trápím a vím, že moudrost tohoto zvyku mě učí celoroční střídmosti a rozumnosti. To ale neumím.
Milí čtenáři, přeji nám, kromě upřímných přání zdraví a pohody, abychom se kolem svých štědrovečerních a novoročních stolů sešli všichni tak, jak to v rodině má být. Přeji nám klid a bezpečí úplného rodinného kruhu.
Přeji nám, abychom se o letošních Vánocích vrátili vzpomínkami i k těm, kteří již nikdy spolu s námi ke sváteční večeři nezasednou, ale kteří nám navždy dali dar vzpomínek na krásné Vánoce.
Ivo Strejček,
předseda RS ODS Vysočina
poslanec EP
h p
30.12.2011