Půjčit či nepůjčit? Tohle velmi horké celoevropské téma se tento týden dostalo i naneméně horkou půdu Poslanecké sněmovny. Ta debatovala o možné půjčce ve výši 90 miliard korun Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), kterými by měla Česká republika přispět ke stabilizaci krizové ekonomické situace v eurozóně.
Jde o otázku natolik složitou, že jednoznačné stanovisko v této chvíli nelze zaujmout a okamžité rozhodnutí podle svého včerejšího stanoviska neočekává ani vláda v čele s premiérem Petrem Nečasem. Zúčastnit se „příspěvku“, který by měl výrazný dopad na české devizové rezervy České národní banky, odkud by finanční prostředky podle dosavadních informací plynuly, je třeba velmi pečlivě zvážit. Rozhodovat o našich společných penězích by neměli experti v Bruselu, které nikdo z nás nevolí, ale vláda a politici zvolení občany této země.
Navíc kolem „půjčky“ visí řada otazníků. Jedním z nich je například návratnost samotné půjčky, nebo její výše mj. vzhledem k počtu obyvatel Česka. Podíl každého občana by byl totiž v přepočtu víc než dvojnásobný oproti Polsku, které se spolu s námi jako jediné z „nových“ členských zemí může na finanční pomoci podílet.
Dalším velkým ALE je, zda by se Česku v případě potřeby a nutnosti hasit vlastní ekonomické problémy dostalo pomoci od Evropské banky, jako se jí dostává státům platícím eurem, nebo zda by nakonec nebylo odkázáno opět k čerpání z vlastních rezerv. Proto dokud nebudou analyzovány všechny podmínky půjčky a nebude existovat něco více, než jen bílý papír chystané dohody zemí eurozóny, jsou všechna prohlášení a výzvy vládě, aby nevybočovala z řady - zejména ze strany opozice - minimálně zbrklé a rizikové. Pochybnosti navíc nemáme sami. Podobný postoj zastává od samého začátku také Švédsko.
Jako právoplatný člen EU máme každopádně možnost vyjednávat o podmínkách, za jakých peníze půjčit a za jakých naopak nikoliv. Nesmíme při tom podlehnout mylnému dojmu, že se vyčkáváním naše země dostává stranou a že jedině půjčka je naší vstupenkou do „jádra Evropy“. Je dobře, že si Česko umí stát za svými postoji a nemění je ze dne na den. Je třeba tak jako v běžném životě nejprve použít selský rozum a seznámit se s následky, které by pro nás podpisy na tak zásadních smlouvách mohly mít.
Ing. Jana Fischerová, CSc.
zastupitelka
krajská zastupitelka
poslankyně PČR
h p
16.12.2011